Z Vancouveru do Berouna. Olympiáda byla úžasná, říká Zuzana Arazimová

Mistrovství světa v in-line hokeji v Berouně se může pochlubit také účastnicí letošních zimních olympijských her v kanadském Vancouveru. Není sice členkou ani jednoho z osmi ženských týmů, přesto je na hrací ploše často i dvakrát denně. Řeč je o Zuzaně Arazimové, české rozhodčí, která kromě ledního hokeje našla zálibu i v in-line verzi tohoto sportu.

Čtyřiadvacetiletá usměvavá sudí dosáhla na vrchol své dosavadní kariéry v pruhovaném dresu letos v únoru, kdy se zúčastnila ženského olympijského turnaje ve Vancouveru. V průběhu hokejové sezóny píská mimo jiné českou první ligu mužů a na ledě i mimo něj působí jako příjemné osvěžení často vypjaté atmosféry.

Co vy a in-line? Jak často tento sport pískáte, případně kdy jste začala?
Začínala jsem v roce 2005 ve Francii, to bylo moje první mistrovství světa, a od té doby navštěvuji inline každoročně.

Čím to, že v létě místo volna a odpočinku znovu nazujete brusle a jdete rozhodovat inline hokej?
Baví mě to. Je to zase něco jiného než lední hokej. In-line má trochu jiná pravidla, nejsou tady ofsajdy ani zakázaná uvolnění, jen se vylučuje a pískají góly.

Jak se vůbec pohybuje na in-linových bruslích?
Je to určitě horší, orientace je těžší, když je člověk zvyklý na klasické brusle. Hráč má aspoň hokejku, o kterou se může opřít, u rozhodčího je to těžší. (úsměv)

Je na pískání těžší in-line hokej nebo lední hokej?
To se takhle nedá říct. Každý sport je jiný.

Když teď skočím k lednímu hokeji, kdy jste začala s rozhodováním a jak jste se k němu dostala?
Začínala jsem v roce 2002, když mi bylo sedmnáct let, při zápasech mladých kluků. Hokej pískal i můj táta, takže to byl hlavní důvod, navíc jsem předtím dělala krasobruslení a díky němu uměla dobře bruslit.

Ono je to docela zvláštní, protože hokej je pořád spíše mužské prostředí, a vy se v něm teď sezónu za sezónou pohybujete. Jak to na vás působí?
Mužské prostředí to je. Samozřejmě když potom uděláte chyby, není to dobře...

Jak se vám píská česká první liga mužů?
První liga je profesionální soutěž, to už se píská skoro samo. Prošla jsem i druhou ligou, takže i celková atmosféra je lepší. Je vidět, že i lidé k tomu přistupují trochu jinak, než třeba u zápasů mládeže, kde na stadionu nikdo není. Takhle to člověka jako rozhodčího alespoň trochu vtáhne do zápasu a píská se mu líp.

Máte třeba svůj oblíbený, nebo naopak neoblíbený stadion?
Já to tak neberu, někde se určitě píská líp, ale nijak to neřeším. Prostě to tak je.

Jako rozhodčí jste se dostala i na letošní zimní olympijské hry do Vancouveru. Jak na vás Kanada působila?
Každopádně to pro mě byla dobrá zkušenost a velký zážitek, už jenom pískat takhle daleko. Je to vrcholná akce.

Jak se vám líbila samotná Kanada jako země?
Kanada je nádherné místo, líbil se mi hlavně Vancouver. I lidé jsou velmi příjemní a snaží se vám maximálně pomáhat. Bylo to krásné.

Vzpomínáte z olympiády na nějaký konkrétní moment, ať už zápas nebo nějaký jiný zážitek?
Vzpomínám na můj hned první zápas. Hrála Kanada se Slovenskem, sice to skončilo asi 18:0, ale bylo to vůbec první utkání v nově otevřené hokejové aréně, na tribunách bylo snad sedmnáct tisíc diváků. Když potom člověk vjel na led a slyšel ten aplaus, byl to nejlepší zážitek.

Jakou teď máte motivaci do dalších sezón? Na největší akci, kterou je olympiáda, jste už byla... Je to třeba mužská extraliga v Česku?
(úsměv) Tak to asi není otázka pro mě.

Dobře, co byste si tedy chtěla jednou zapískat?
Chtěla bych se ještě jednou podívat na olympiádu, protože se mi tam moc líbilo, byl tam dobrý kolektiv, můžete se pohybovat mezi rozhodčími z NHL i nejlepšími hráči na světě, což bylo super. Jinak chci určitě ještě pokračovat dál, myslím si, že jsem ještě docela mladá na to, abych skončila. Baví mě to... a tak. (smích)