Trenéru Venezuely učarovala Praha, u svých hráčů krotil vrozený optimismus

Na letošním in-line hokejovém šampionátu prohráli všechna utkání, přesto si berounský turnaj očividně užívali. Nezaskočila je ani horka větší než v rodné zemi. O životě a sportu v zemi Hugo Cháveze jsme si povídali s venezuelským trenérem Alejandro Valentinerem, kterého do Česka doprovodila i manželka Olga, aby dohlédla na syna a nejmladšího hráče týmu Haralda.

Pane trenére, povězte mi něco o in-line hokeji ve Vaší zemi. Hraje se u Vás nějaká soutěž?
Příliš týmů nemáme, je jich kolem devíti. Tomuto sportu se u náš věnuje asi jen 500 lidí. Liga funguje tak, že přibližně každé čtyři měsíce se týmy sejdou a hrají spolu na národním mistrovství. Důležitý je pro nás také kontakt s hrou kvalitních amerických týmů, snažíme se s nimi proto minimálně jednou za rok utkávat, raději však vícekrát.

Jaké sporty mají ve Venezuele nejvíc příznivců?
Jednoznačně baseball, basketbal a tenis. Na popularitě také v poslední době získává fotbal (ve smyslu soccer, pozn. red.). In-line hokej bych možná jmenoval na úplně posledním místě (smích). U nás jde opravdu o menšinový sport. Nedávno se nám jej ale podařilo prosadit do náplně výuky jedné ze škol zaměřených na sport. Děti jej budou hrát odmalička v různých věkových kategoriích, takže věříme v rozšíření hráčské základny.

Vědí vůbec Venezuelané, že je v daleké České republice reprezentujete?
Kdo potřebuje, informace o našich výsledcích se dozví. Píše se o nás například v časopisu Meridiano, který se soustřeďuje na zprávy z mnoha různých sportů. Vyšly tam už i články o tomto turnaji.

V národním týmu trénujete i svého syna. Jaký má on k tomuto sportu vztah?
Harald v současnosti žije v kanadském Saskatchewanu, kde studuje střední školu Anthon Murray of Notre Dane se zaměřením na lední hokej. Je tam od září minulého roku, má za sebou tedy teprve první sezonu na ledě. Celou dobu předtím hrál in-line hokej. Je to trochu paradoxní, hráči to obvykle mívají naopak. V Kanadě ale může získat hodně zkušeností. Například otec jeho kamaráda a spolužáka Marka hraje NHL.

Má Harald podle Vás na to, aby se ledním hokejem mohl živit jako profesionál?
Je mu šestnáct let a na jeho prvním mistrovství světa v německém Düsseldorfu byl vůbec nejmladším hráčem turnaje. Sám ale ještě neví, zda by chtěl být profesionálním hokejistou. Zatím je jeho cílem hrát za univerzitní tým. Zbývají mu ještě dva roky na střední škole a myslím, že má na to, aby výkonnostní kritéria univerzitních soutěží splnil.

Máte v týmu i jiné hráče lední hokejisty?
Jiné hráče ledního hokeje v týmu nemáme, protože v celé Venezuele má jen jedno město zimní stadion a hokejový tým. Navíc spíše než o hokejovou arénu jde o zábavní centrum, lidi sem chodí bruslit a je to pro ně veliká atrakce.

Není se co divit, podnebí ve Vaší zemi vytáření ledu asi příliš nepřeje…
To ano, je tam velké horko (zamyslí se). Ale až takové teploty přes třicet stupňů, jaké byly v České republice během tohoto turnaje, u nás nemáme. Na hotelu není klimatizace, tak máme celý den otevřená okna a museli jsme si nakoupit větráky. V Karakasu, kde žijeme, je celý rok kolem 25 stupňů. V podstatě pořád u nás máme léto, rozlišujeme jen období deště a sucha. Nechci si ale nijak stěžovat. Organizace turnaje byla skvělá. Na mistrovství světa jsme letos potřetí a celý tým se shodl, že v Berouně to zatím bylo ze všech turnajů vůbec nejlepší.

Jak jste se do funkce trenéra reprezentace dostal?
Sám jsem in-line hokej hrával, na mistrovství v Düsseldorfu jsem byl brankářem našeho týmu. Tenkrát jsme měli trenéra ze Španělska, minulou sezonu pak Venezuelu trénoval Kanaďan. Letos se vedení týmu rozhodlo, že by trenérem měl být někdo z Venezuely a obrátili se na mě. Na chytání už jsem moc starý, a tak se nyní učím být trenérem. Ačkoli jsem vyzkoušel snad všechny sporty, trenérem jsem nikdy nebyl.

A jak se Vám tato práce líbí?
Užívám si to, mám totiž rád, když mohu být v centru dění. Vidět kluky, jak se rok od roku zlepšují, je pocit, který mě naplňuje. Před naším in-line hokejem je ale samozřejmě stále spousta práce. Nyní se musíme připravit na příští mistrovství, kde bychom chtěli vyhrát alespoň jeden zápas.

Co pro to musíte udělat? V čem jsou největší rezervy venezuelského in-line hokeje?
Zapracovat musíme na hodně věcech. Největší rozdíl, kterého jsem si ale na svém prvním turnaji v roli trenéra všiml, je ten, že většina ostatních hráčů zde dokáže hrát s hokejkou bez toho, že by se na ní dívali. Naši hráči ale stále opakují tu chybu, že při bruslení mají sehnuté hlavy a koukají na puk. Když nevidíte protivníka, je pro vás velice těžké vymyslet strategii, jak jej přehrát.

Na lavičce se při zápasech pohybuje i Vaše manželka. Jezdíte na turnaje společně častěji?
Je to poprvé, co Olga přijela, a je tu především kvůli synovi (smích). Navíc Česká republika a Praha jsou místa, kam se vyplatí udělat si výlet. Obětovali jsme tedy nějaké peníze, aby s námi mohla jet také. Popravdě ale nevím, jestli ještě někdy pojede, protože je při zápasech hodně nervózní. Ačkoli je in-line hokej bezkontaktní hra, fyzickým střetům se v něm stejně nevyhnete. O Haralda se tedy hodně bála a teď je šťastná, že už je po všem.

Náklady na turnaj Vám platí vláda, nebo jste podobně jako Australané museli sáhnout do svých peněženek?
Stejně jako Australané museli i naši někteří naši hráči položit velké oběti, aby mohli přijet. Od státu jsme dostali zaplacené pouze náklady na letenky. Sami si ale platíme ubytování, stravu a všechny další výdaje. Každý hráč musel na začátku přispět do společné pokladny. Podle toho, co jsem si zjišťoval, na tom jsme ale ještě relativně dobře. Jediní, komu veškeré náklady platí stát, jsou pravděpodobně Američané. Naopak Švýcaři (druhé místo na turnaji, pozn. red.) si museli sami platit úplně všechno.

Jak vůbec vypadá podpora sportu ve Vaší zemi? Vláda Hugo Cháveze je přece jen pro Evropany poměrně kontroverzní…
Naše současná vláda má samozřejmě spoustu chyb, ale musím říct, že do sportu dává peněz poměrně hodně. Především pak do programů pro mládež, což je podle mě velice dobrá věc. Tyto prostředky pomáhají dětem dostávat se z ulic, kde se setkávají s drogami, na sportoviště.

Jaký jsou Venezuelané národ? Liší se hodně od Čechů?
Kulturních odlišnosti bych mohl jmenovat skutečně hodně a to jak pozitivních, tak negativních. Hodně odlišná je mentalita lidí. Život Jihoameričana je jedna velká párty, všichni jsou tam pozitivně naladěni. Život je zde prostě odlišný. Nemusíte se předem telefonicky hlásit, když k někomu jdete na návštěvu. Prostě přijdete a všude vás rádi pohostí. Myslím si, že to má co dočinění s válkami, kterých na evropském území proběhlo několik, zatímco u nás již přes sto let žádná nebyla. Bránit svou zemi před cizí invazí je podle mě věc, která poznamená hned několik generací národa. Oproti nám mají Češi více zábran a nechtějí si nikoho příliš pouštět k tělu. Ten rozdíl jste mohl vypozorovat sám, pokud porovnáte, jak se po prohraném zápasu dělají rozhovory s hráči Venezuely a třeba České republiky. Na turnaji jsme všechny zápasy prohráli a kluci byli pořád dobře naladění a turnaj si užívali. Někdy to překvapilo i mě samotného. Říkal jsem jim: „Kluci, co je s vámi? Prohráli jsme zápas, měli bychom se před lidmi tvářit víc sklesle a koncentrovat se na další zápas.“ A oni mi odpověděli, že nemám mít obavy, že příště budeme hrát určitě lépe. Náš národ je prostě za všech okolností pozitivní.

Co se Vám na návštěvě České republiky líbilo nejvíce?
Musím říct, že máte vůbec nejkrásnější město na světě. Ve svém životě jsem navštívil hodně měst. V Německu jsem procestoval Hamburk, Mnichov, Berlín a Frankfurt, několik let jsem studoval ve Švýcarsku, dobře znám Itálii…ale Praha je opravdu ze všech měst, která jsem kdy viděl, nejkrásnější. Po turnaji tu většina hráčů chce zůstat alespoň ještě tři dny, aby si Prahu lépe prohlédli.

Děkuji za rozhovor a přeji hodně štěstí na dalších turnajích!